13. století
Sv. Anežka Česká
Svatořečená česká abatyše a princezna
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Nejmladší dcera krále Přemysla Otakara I. a jedna z nejvýraznějších žen v panovnickém rodu Přemyslovců. Abatyše a zakladatelka nového řádu křižovníků s červenou hvězdou, která byla nakonec svatořečena papežem Janem Pavlem II. roku 1989.
Od ranného věku byla Anežka připravována na svou dráhu ozdoby předních panovnických dvorů Evropy. Byla vychována v cisterciáckém klášteře, kde získala dobré vzdělání a zároveň vztah k řeholnímu životu. Když byla Anežka zasnoubena na místo nejvyšší, devítiletému synovi římského císaře Fridricha II., stal se jejím domovem rakouský dvůr knížete Leopolda VI., kde se připravovala na budoucí roli císařovny. V předivu složitých intrik však dokázal Leopold prosadit svou vlastní dceru Markétu a té dal nakonec i Fridrichův syn, Jindřich, přednost. Nato se měla Anežka vdát za anglického krále Jindřicha III., ale nakonec z toho roku 1229 sešlo. Nakonec byl posledním nápadníkem Anežky císař Fridrich II. Anežčin bratr Václav I. ponechal rozhodnutí na ní a ta, již poněkud znechucena dvorskými
pletichy, jeho nabídku odmítla.
Anežka se plně začala věnovat charitativní činnosti a angažovat se ve věcech církevních. Založila špitál u sv. Františka v Praze a vstoupila do kláštera klarisek, kde se brzy stala představenou. Dokonce se podílela na založení řádu křížovníků s červenou hvězdou roku 1252. Přes všechnu svou charitativní a církevní činnost však nezapomínala na vlastní rodinu a velmi živě se věnovala rodinné politice. Roku 1249 velmi přispěla ke smíru mezi svým bratrem Václavem a svým oblíbeným synovcem Přemyslem Otakarem II. Vždy byla na straně rodiny a dokonce se odvážila nedodržovat církevní nařízení, pokud byly namířeny proti její vlastní rodinně a tak dávala najevo komu patří cele její loajalita.
Po její smrti ji nahradila její praneteř Kunhuta. Anežka byla již krátce po svém umrtí velmi respektována a legendy o její dobročinnosti se vzápětí velmi rozšířily. Přestože se o její kanonizaci snažil i Karel IV., tak byla blahořečena až roku 1874 a svatořečena až na sklonku 20. století.
