Jacobson byl jedním z nejvýraznějších lingvistů a strukturalistů 20. století, který před 2. sv. válkou žil v Československu a patřil mezi členy Pražského lingvistického kroužku.
Pocházel ze zámožné židovské rodiny. V době studií se seznámil s dílem Ferdinanda de Saussure a ten ho velmi ovlivnil. Roku 1920 se přestěhoval do Prahy v rámci diplomatické mise sovětské delegace, ale brzy se začal věnovat pouze akademické dráze. Roku 1926 se stal spoluzakladatelem Pražského lingvistického kroužku a v následujících letech se výrazně věnoval fonologii a teorii verše na konkrétním případě české kultury. Jacobson byl stoupencem
synchronní perspektivy vývoje jazyka (studium vztahů mezi prvky jazyka a jejich funkce v horizontální rovině) na rozdíl od tehdy všeobecně přijímané diachronní perspektivě (historická vertikální rovina vývoje jazyků).
Na začátku 2. sv. války dramaticky uprchl před nacismem přes Skandinávii do New Yorku, kde společně s Levi-Straussem založil svobodnou francouzskou univerzitu. Zde se dostal do širokého kontaktu i s takovými velikány jakými byli lingvisté Franz Boas a Benjamin Lee Whorf. Mezi Jacobsonovi přátelé z doby jeho pobytu v Československu patřil i Jan Patočka, kterému věnoval i vřelý nekrolog.