Josef Jungmann
Patřil mezi přední představitele tzv. druhé generace obrozenců a významně se tak podílel na národním obrození českého národa.
Studoval práva na filosofické fakultě v Praze, ale studium nedokončil. Poté se věnoval pedagogické dráze jako soukromý učitel. Od roku 1800 působil na Litoměřickém gymnáziu, kde vyučoval češtinu a byl tak jejím prvním učitelem v Čechách a na Moravě.
Jádrem jeho obrozenecké činnosti bylo vytvoření Jungmannovi básnické a vědecké školy, která sdružovala i takové osobnosti jako Františka Palackého, Jana Evangelistu Purkyně a jiné. Jejím prostřednictvím
se snažil vytvořit své životní dílo, kterým byl pětidílný česko-německý slovník a ten se stal jednou ze základních norem vytvoření spisovné češtiny.
Po objevení rukopisů (Královedvorský a zelenohorský) se dostal do sporu se svým vzorem, Josefem Dobrovským, protože hájil jejich pravost, byť pravděpodobně věděl, že se jedná o falsum. Jeho motivací však byl zájem českého národa. Jungmann byl rovněž i výborným překladatelem a přeložil například Miltonův Ztracený ráj, či některé Goethova díla. Na sklonku života se dokonce stal rektorem pražské univerzity.