Rok 1989 přinesl konec totalitního bezčasí a pro českou architekturu se náhle rozevřely nové a doposud netušené obzory. Symbolem „osvobození“ architektury ze zajetí komunismu se pro mnohé stala hravá silueta Tančícího domu Vlada Miluniče a Franka Gehryho, která nezaměnitelným způsobem mistrně vstoupila do slavnostního prostoru pražského Rašínova nábřeží. V návaznosti na tradici českého funkcionalismu pokračoval hlavní proud domácí architektury v tradici tzv. „české přísnosti“, která se soustředí na promyšlené kompozice při použití jednoduchých tvarů, kvalitních materiálů a působivých detailů. Z hlediska Prahy je klíčové, že tento „architektonický minimalismus“ prokázal během uplynulých dvaceti let pozoruhodnou schopnost citlivě, avšak zároveň velmi invenčně vstoupit do historického městského prostředí (viz například dostavba domu Langhans Ladislava Lábuse z let 1996-2002 či tunel pod Prašným mostem na Pražském Hradě od Josefa Pleskota z let 2001-2002), a to i v případech, kdy je tvarosloví stavby zcela soudobé (Palác Euro na Můstku ateliéru DaM z let 2000-2002, hotel Metropol na Národní třídě bratří Chalupů z roku 2008). Podnikatelský a developerský boom posledních dvou desetiletí bohužel znamenal, že výše zmíněné velmi kvalitní stavby se z hlediska celkové pražské produkce ocitly spíše v menšině. Největší a nejlépe situované pražské novostavby tak byly realizovány nepříliš kvalitními
architekty za požadavku na co největší využití zastavěné plochy. Jejich ryze komerční a bohužel často velmi podprůměrná architektura arogantně vstupuje do kvalitního městského prostředí a nevratně jej poškozuje (viz např. Prague City Center u kostela sv. Petra na Poříčí, administrativní centrum Myslbek Na Příkopě či Charles Square Center na Karlově náměstí). Absence závazných pravidel pro novostavby v městském centru a zjevná nevůle radnice podporovat jiné než ryze komerční a rychle výdělečné investorské akce vede k bohužel tomu, že přes veškeré možnosti architektury v demokratické společnosti se většina současných pražských komerčních realizací pohybuje hluboko pod úrovní, která by příslušela situování novostaveb v kontextu jednoho z nejkrásnějších měst Evropy. Až symbolicky můžeme v této souvislosti vnímat tragický osud originálního návrhu nové budovy Národní knihovny na Letné od světoznámého architekta Jana Kaplického. Městem byla tato stavba nejprve hlasitě podporována, aby byla vzápětí – z nepochopitelných důvodů – až hystericky odmítána, a to i přes to, že kaplického studio Future Systems s návrhem zvítězilo v silně obsazené mezinárodní soutěži. Je bohužel velmi pravděpodobné, že absurdní a ze strany politiků velmi nekorektní boj o stavbu národní knihovny přispěl k architektovu předčasnému náhlému úmrtí. V současné době existuje občanské sdružení za postavení knihovny.
