Secese a moderna
Těsně před závěrem 19. století došlo v evropské architektuře k proměně, která zásadním způsobem ovlivnila vše, co následovalo. Generace mladých architektů odmítla historizující architekturu jako nepravdivou a zbytečnou. Rodící se moderní svět potřeboval podle jejich názoru moderní výraz v umění i architektuře, přičemž tímto výrazem nemohlo být v žádném případě „slepé“ napodobování stylů dávné minulosti. V jedlotlivých evropských uměleckých centrech se rodila hnutí, která pod různými jmény (L’art nouveau, secese, moderna) ohlašovala rozchod se strnulou akademickou minulostí a přinášela nový umělecký výraz, jehož konkrétní podoba se mohla v různých zemích až překvapivě lišit.
První secesní stavbou v Praze se stal hotel Central v Hybernské ulici, který roku 1898 postavil vídeňský architekt Friedrich Ohmann. Po roce 1900 secese zdomácnila jako styl
činžovních domů i veřejných staveb, přičemž její výraz je zajímavým zrcadlem různých evropských tendencí. V buržoazním prostředí se velmi populární stala zvláštní syntéza pařížského l’art nouveau s domácím novobarokem, jak ji ukazuje stavba staroměstského Obecního dvora architektů Osvalda Polívky a Antonína Balšánka. Protikladem tohoto „buržoazního“ výrazu byla „geometrická moderna“ zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry, jejíž strohé tvarosloví a přísná tektonická struktura se staly východiskem pro celou generaci českých avantgardních architektů (Peterkův dům, Mozarteum). Většina pražských tvůrců tohoto období balancuje mezi těmito dvěma pomyslnými póly. Jejich tvůrčí potenciál dokládá množství nejrůznějších staveb, v nichž bylo secesní tvarosloví uplatněno a variováno (Čechův most Jana Kouly nebo Hlavní nádraží Josefa Fanty).