Kubismus
Kubistická architektura je jediným originálním stylem, jehož vznik můžeme bezpečně spojit s českým uměleckým prostředím. Jeho hlavní představitelé - Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol či Vlastislav Hofman - dokázali přenést zalamované prostorové kubistické kompozice z malířského plátna do architektonického jazyka, který se až překvapivě dobře zařadil do unikátní kolekce pražských architektonických stylů. Přes nevelké množství realizovaných staveb lze říci, že potenciál kubistické architektury byl obdivuhodný. Zcela svébytným způsobem dokázala vyřešit náročnou úlohu novostavby v historickém kontextu (Dům U Černé matky boží, Josef Gočár, 1912), rohového činžovního domu (Josef Chochol, nájemní dům v Neklanově ulici, 1913-14), honosné reprezentativní vily (Josef Chochol, vila pod Vyšehradem, 1912-13) nebo i takové drobnosti, jakou je pouliční lampa (Emil Králíček a Matěj
Blecha, lampa na Jungmannově náměstí, 1912-13). Jehlancové kubistické formy, které vévodily pražské architektuře v letech 1912-14, nahradilo po první světové válce robusnější tvarosloví obloučkového kubismu, který lze z evropského hlediska řadit do širokého proudu „l’art deco.“ Nejvýznamnějšími realizacemi tohoto krátkého poválečného rondokubistického období je Gočárova Legiobanka Na Poříčí (1921-22) či honosný palác Adria Pavla Janáka a Josefa Zasche v Jungmannově ulici (1922-25). Netradiční červenobílá barevnost rondokubistických staveb byla mimo jiné odrazem hledání „národního slohu“, který by odpovídal reprezentačním nárokům nově založené Československé republiky. Typickým výrazem československého meziválečného kulturního a hospodářského vzestupu se však nakonec nestal tento zvláštní těžkopádný styl, ale jeho přímý protiklad - elegantní a strohý funkcionalismus.