Nejvýraznější fenomén evropské architektury 19. století. Jeho základem je přesvědčení, že každá doba má svůj styl, který může být na nově stavených budovách použit v případě, že příslušný stavební typ dosáhl v dané historické době svého vrcholu. Podle této teze by tak například sakrální stavby měly být stavěny ve stylu románském či vrcholně gotickém, který nejlépe odpovídá „zlatému věku“ křesťanství, parlamenty – s upomínkou na řeckou demokracii - ve stylu antickém, veřejné stavby jako divadla či musea ve stylu renesančním, neboť právě renesance dala vzniknout modernímu pojetí umění a kultury atd. Nejlépe je toto rozdělení vidět na vídeňské Ringstrasse, výstavné okružní třídě, která obklopila historické město.
Jestliže ve Vídni, hlavním městě Habsburské monarchie, byly historizující novostavby symbolem vzestupu císařství a rakouské kultury, v Praze – historické hlavě českého království – se tyto budovy staly v první řadě symbolem národního vzestupu české společnosti. Terénní situace neumožňovala v Praze vybudovat „okružní třídu“ podle vídeňského vzoru. Budovy jako je Národní museum či Národní divadlo byly zasazeny do historického urbanistického kontextu, který se díky nim proměnil a umocnil. Zatímco Národní divadlo či kulturní centrum Rudolfinum architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze byly postaveny na břehu Vltavy a daly tak vzniknout působivému fenoménu pražských nábřeží, Schulzovo Národní museum
završilo Václavské náměstí a symbolicky tak proměnilo toto původem středověké tržiště v moderní boulevard. Ve stejné době se započala dostavba katedrály sv. Víta, která se měla stát nejviditelnějším symbolem znovuzrozeného českého národa. Právě na této stavbě je také vidět nejproblematičtější rys historismu – tzv. purismus, jehož cílem bylo „očistit“ středověké stavby od všech pozdějších renesančních či barokních etap. Nadšení mnoha architektů, které pomohlo zachránit mnoho gotických či románských staveb, tak zároveň často vedlo k jejich poškození a určité sterilizaci.
Díky kulturní i podnikatelské aktivitě se Praha ve druhé polovině 19. století proměnila ve skutečnou metropoli českého království. Daní za tento přerod byla demolice mnoha historických domů, které byly nahrazovány většími a výnosnějšími novostavbami. Lavina činžovních domů, které muselo jen na Starém a Židovském Městě pražském ustoupit přes než 600 středověkých, renesančních či barokních domů, zároveň přinesla největší vulgarizaci historizujícího tvarosloví, které se v nejrůznějších stylově-historických kombinacích lepilo na fasády novostaveb. Právě tato praxe se stala terčem kritiky moderních architektů, kteří naopak žádali architekturu jednoduchou, pravdivou a ryze současnou. Masová vulgarizace historických stylů tak paradoxně uspíšila formování nové architektury, která v Praze i v Evropě rázně nastoupila kolem roku 1900.
