17. - 18. století
Baroko
Doba monumentálních sakrálních staveb
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Barokní architektura je pokračovatelem a logickým vyvrcholením architektury renesanční. Kořeny baroka lze vystopovat v papežském Římě, který se snažil navázat na všudypřítomnou monumentální architekturu císařského antického Říma. Jestliže pro renesanční stavby je typická vyváženost, harmonie a racionalita, barokní architektura se vyznačuje monumentalitou, dynamismem a všudypřítomnou iluzí. Lze bez nadsázky říci, že pražská barokní architektura patří mezi nejvýznamnější projevy evropského baroka.
Jeho počátky lze sledovat ve složitém období po Třicetileté válce, kdy byl doménou protireformačních řádů. Přísné monumentální formy tohoto tzv. raného baroka můžeme sledovat například na staroměstské jezuitské koleji Klementinu či na pozoruhodném chrámku sv. Ignáce na Karlově náměstí na Novém Městě, které vytvořil významný pražský tvůrce druhé poloviny 17. století Carlo Lurago.
Jestliže architektura této první „barokní vlny“ byla výrazně ovlivněna uměním severoitalských umělců, kteří do střední Evropy po třicetileté válce přicházeli, druhou, vrcholně barokní etapu můžeme již přímo spojit přímo s Římem. Hlavním zprostředkovatelem nových tendencí se stal arcibiskupský architekt Jean-Baptiste Mathey, který byl přes svůj francouzský původ ryzím představitelem římského barokního klasicismu. Jeho palácové (Toskánský palác), zámecké (Troja u Prahy) i sakrální (kostel sv. Františka z Assisi u Karlova mostu) stavby zásadním způsobem ovlivnily pražskou architekturu a staly se nezbytnou předehrou pro mimořádné realizace dvou uměleckých směrů, které jsou s českým barokem spojovány nejčastěji – tedy radikálního a gotizujícího baroka.
Tzv. radikální baroko, jehož kořeny lze dohledat v Římě (viz zejména tvorba Francesca Borrominiho)
a v severní Itálii (turínské realizace Guarina Guariniho), se vyznačuje všudypřítomným neklidným dynamickým pohybem a rafinovanou prostorovou skladbou, při které se jednotlivé části stavby navzájem pronikají nebo dokonce zdánlivě splývají. Hlavním tvůrcem české radikálně barokní architektury byl Kryštof Dientzenhofer, jehož pražské chrámy sv. Mikuláše na Malé straně (loď kostela) či sv. Markéty na Břevnově představují jeden z vrcholů evropského baroka jako takového.
Gotizující baroko je spojeno se jménem Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Jakkoli se na jeho pražských stavbách tento unikátní umělecký směr uplatnil jen částečně, můžeme i zde sledovat pozoruhodné spojení barokního a gotického tvarosloví, které je unikátním příkladem spojení silné domácí architektonické tradice s nejprogresivnějšími dobovými evropskými tendencemi (průčelí a schodiště kostela sv. Kajetána na Malé Straně).
Monumentální vyvrcholení a zároveň symbolické završením pražské barokní architektury se stalo dílo Kryštofova syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kupole a zvonice malostranského mikulášského chrámu, kterou dostavěl k otcově dynamické hlavní lodi, jsou jedním z nejpůsobivějších příkladů suverénního ovládnutí městského prostoru (exteriér) i typického spojení architektury s malířstvím a sochařstvím (interiér). Síla a přesvědčivost Dientzenhoferovské architektury způsobily, že pražské i české prostředí bylo barokní iluzí okouzleno i ve druhé polovině 18. století, tedy v době, kdy ostatní evropská centra směřovala k strohému neoklasicismu. Lze tak říci, že vedle přemyslovské a lucemburské gotiky je baroko druhým klíčovým uměleckým stylem, který si pražské prostředí zcela podmanil a který jej dodnes unikátním a nezastupitelným způsobem formuje.
SOUVISEJÍCÍ BODY
Poi
Reálie
