13. - 14. století
Václav II. - první část
Šestý český král z rodu Přemyslovců
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Václav se narodil jako vymodlený dědic krále Přemysla Otakara II. Jeho matkou byla vnučka uherského krále Bély IV., Kunhuta Mačevská. Tak se s ní do rodu Přemyslovců dostala krev uherských Arpádovců. Václavovo dětství bylo poznamenáno brzkou ztrátou otce, který padl v bitvě a následujícím oddělením od matky, kterému ho vystavil braniborský markrabě Ota, jeho vlastní bratranec jmenovaný jako správce země. Tím započalo v Čechách období známé jako "Zlá léta", období braniborského útlaku a drancovaní, protože jakmile se Ota nedokázal dohodnout na formě regentské vlády s Kunhutou, tak se alespoň hleděl co nejvíce obohatit. Braniborský plen byl roku 1281 následován velkou neúrodou a hladomorem. Václav byl internován na Bezděze, kde žil na kralevice ve skutečně nuzných podmínkách, které měli pravděpodobně další vliv na jeho zdraví. Václav byl tělesně slabý, vyhlížel spíše jako dívka a trpěl také psychickou labilitou spojenou s proslulým strachem z koček a bouří.
Nakonec byl úsilím českého panstva donucen Ota Václava vydat a ten byl roku 1283 jmenován nominálně králem, pod regenstvím své matky. Celé toto období bylo ve znamení mocenského boje mezi šlechtickou klikou vedenou biskupem Tobiášem z Bechyně a klikou Vítkovců vedenou proslulým Závišem z Falkenštejna. Královna-vdova sama stranila Falkenštejnovi, který se snad v tuto dobu stal jejím milencem (zlé jazyky ovšem tvrdí, že tomu tak bylo již za života Přemysla Otakara II.). Charismatický Falkenštejn si brzy získal i samotného Václava, který v něm viděl otce, kterého příliš nepoznal. Tím byla skupina kolem Tobiáše vytlačena na vedlejší kolej a Falkenštejn měl rozhodující slovo ve správě země. A také se mu podařilo ji dát značně do pořádku, třebaže si v průběhu této doby dokázal znepřátelit římského krále Rudolfa I. Habsburského. Roku 1285 dal Václav souhlas k Závišovu sňatku se svou matkou, ale ta brzy potom zemřela, což byla pro Václava strašlivá rána. Král se poté cele upnul na Falkenštejna,
ale zároveň mu daleko více na povrch vyplynula jejich vzájemná odlišnost a tím se jejich vztah nadále komplikoval. Jak král dospíval, tak už mu nebyla po chuti vždy dominantní role hrdého Vítkovce. Svému otčímovi povolil ještě uzavřít sňatek s jinou Bélovou vnučkou, Alžbětou Kumánkou a začalo se šeptat o tom, že má Záviš zálusk na královskou korunu. Mladý král, který občas i trpěl paranoiou se tím nakonec nechal zcela ovládnout a pod vědomím toho, že ho otčím bude chtít sesadit ho v roce 1289 zradou zajal pod záminkou příjezdu na křtiny. Vyvrcholilo to pak slavnou epizodou objíždění vzbouřených Vítkovců se zajatým Falkenštejnem a nakonec jeho popravou (1290).
Takto se tedy Václav chopil sám plně vlády. Václav byl komplikovanou osobností. Nikdy se nenaučil psát, ale zajímal se o umění a jeho dvůr se brzy stal vyhlášenou destinací evropských umělců. Král trpěl náhlým střídáním nálad, kdy se jednou účastnil divokých pitek a hýření, aby se v jiné kál v rouše kajícníka. Byl velmi zbožný a štědře obdarovával církevní statky, avšak to mu nebránilo, aby nezplodil řadu levobočků. Jeho manželkou byla dcera římského krále Rudolfa, Guta Habsburská, se kterou měl celkem 10 dětí.
Svou štědrostí si Václav získal přízeň církve a zároveň dokázal i velmi dobře vyjít s českým panstvem, ke kterému zvolil méně autoritativní přístup než jeho otec a to neslo své ovoce. Země začala brzy prosperovat a Václav zahájil pomalou expanzi především směrem do Polska a systematicky tak upevňoval české panství. V posledním desetiletí 13. století došlo k objevu bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře, což mělo za následek obrovský rozvoj českého království. Václav získal nad proudem stříbra kontrolu a začal roku 1300 razit české groše, které se brzy staly i v zahraničí oblíbeným platidlem. V průběhu let Václavovo renomé rostlo a on se začal zaobírat velmi smělými plány a k jejich dosažení najímal velmi schopné lidi, jako například svého kancléře Petra z Aspeltu.
