Nejmladší ze synů Boleslava II. byl silným a energickým českým knížetem, který pozdvihl prestiž Čech.
Osobní povahou se Oldřich nevymykal standardu dravých Přemyslovců. Nejprve se zachránil od smrti z rukou nejstaršího bratra Boleslava a uprchl se starším bratrem Jaromírem a matkou.
Po vyhnání Boleslava III. a jeho polských spojenců se stal Jaromír knížetem a společně s ním se do Čech vrátil i Oldřich. Oldřich byl postupně stále nespokojenější se svou pozicí a tato jeho frustrace vyvrcholila roku 1012 kdy bratra sesadil a stal se knížetem. Aby si zajistil moc, tak roku 1014 zlikvidoval Jaromírovy stoupence v tzv. druhém vraždění Vršovců. Poté se tento ambiciozní kníže obrátil k záležitostem zahraniční politiky a věnoval se konfliktům
s tehdy mocným Polskem. Oldřich dokázal roku 1017 odrazit polský vojenský vpád vedený osobně Boleslavem Chrabrým, polským panovníkem.
Po smrti Boleslava roku 1025 začala moc Polska slábnout a toho Oldřich využil k dobytí Moravy, kterou poté svěřil svému synovi.
Oldřich podporoval Svatou říši římskou, nicméně ve 30. letech vykazoval velkou míru samostatných rozhodnutí a nadto poskytl sesazenému polskému knížeti Měškovi II. útočiště. Císař Oldřicha v reakci na to sesadil a poslal do vyhnanství. K vládě se vrátil Jaromír, ale Oldřich si brzy vymohl omilostnění. Svého bratra sesadil a oslepil, zatímco jeho vlastní syn před ním musel uprchnout do exilu. Oldřich se však z vlády dlouho netěšil. Zemel při hostině na podzim roku 1034.
