Jaromír
Jaromír byl prostředním z trojlístku synů Boleslava II. Byl dvakrát českým knížetem, ale trpěl ústrky a brutálním chováním svých bratrů (viz. legenda o něm).
Jaromír byl z divokých synů Boleslava II. tím nejmírnějším. Roku 1001 musel s matkou i bratrem Oldřichem uprchnout ze země před krutostí bratra Boleslava III., který věren své brutální povaze se rozhodl oba své bratry zlikvidovat. Jaromíra ještě stihl před útěkem vykastrovat. Po krátké polské epizodě na českém knížecím stolci v podobě Vladivoje se Jaromír stal nakrátko českým knížetem, než byl opět vyhnán polským panovníkem. Posléze se dostal k moci koncem roku 1004 s výraznou podporou římskoněmeckého krále Jindřicha II.
V době Jaromírovy vlády se české knížectví muselo vyrovnávat s tlakem Polska a Jaromír nekontroloval ani Moravu.
Roku 1012
se vlády v Čechách zmocnil Oldřicha Jaromír uprachl do Říše. Vzhledem k dohodám mezi Jindřichem II. a Oldřichem byl Jaromír uvězněn a držen následujících 20 let ve vězení.
Nešťastný Jaromír se stal knížetem ještě jednou, když ho jako svůj nástroj na vzpurného Oldřicha použil císař Konrád II. Oldřich byl však brzy propuštěn a roku 1034 Jaromíra oslepil a zbavil vlády. Po Oldřichově smrti, ke které došlo brzy poté, se Jaromír vzdal všech nároků na vládu ve prospěch svého synovce Břetislava I. a uchýlil se do ústraní. Ani to ho však neuchránilo od dalších příkoří.. Roku 1035 byl bezmocný Jaromír zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Kosmas píše: „Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“