Ferdinand II.
Ferdinand II. byl římským císařem, který pocházel z vedlejší větve Habsburského rodu - tzv. Tyrolská. Doba jeho vlády byla poznamenána třicetiletou válkou a katolickou protireformací.
Ferdinand byl prý relativně mírným mužem a velmi laskavým otcem. Zdá se, že nebyl ani nikterak přehnaně bystrý a tak za něho zásadní rozhodnutí vykonávali jeho poradci, především jezuité vzhledem k jeho silnému náboženskému založení. Trpěl i jistou paranoiou, kterou jeho poradci občas využívali jako nástroj, aby krále dotlačili tam, kam chtěli.
Byl vnukem Ferdinanda I. Byl vychován v přísně katolickém duchu a navštěvoval jezuitskou kolej. V době svého ranného mladí vládl ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku. Vzhledem k bezdětnosti císaře Matyáše byl jeho přímým nástupcem.
Ferdinand byl v otázce vlády velmi nekompromisní a nesnášenlivý vůči protestantům, což povětšinou reformační Čechy vůbec netěšilo. Ferdinandův postoj vyvolal napětí, které vyvrcholilo pražskou defenestrací roku 1618. O rok později byl
Ferdinand sesazen a českým králem byl zvolen Fridrich Falcký.
Fedinand uzavřel dohody se svými katolickými příbuznými, které později vedly k porážce vojska českých stavů na Bílé hoře roku 1620. Tím bylo zahájeno dlouhé období známé jako třicetiletá válka. Ferdinandovi tak nic nestálo v cestě, aby se chopil moci nad českými zeměmi.
Hned po jeho opětovném nástupu na trůn došlo k tvrdým represím a byl zahájen proces tzv. rekatolizace, který ve své první fázi vyvrcholil popravou 27 českých pánů a rytířů na Staroměstském náměstí. Roku 1627 vydal Ferdinand Obnovené zřízení zemské, kterým významně narušil stavovský systém a posílil absolutismus.
V průběhu války velmi vrostla moc schopného vojevůdce Albrechta z Valdštejna a to až do té míry, že se ho panovník začal obávat. Uvěřil zprávám o tom, že se snaží získat českou královskou korunu a tak ho nechal zavraždit, či vyjádřil mlčenlivý souhlas s jeho vraždou v Chebu roku 1634. Uprostřed výhně války pak Ferdinand II. roku 1637 umírá.