Moderní doba
Období státní sekularizace
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Dědictví náboženských válek a specifického náboženského klimatu mělo za následek i obtížnou cestu Čechů k náboženství a jejich vyrovnávání se s fenoménem religiozity.
Češi byli vždy dějiným národem, tj. takovým, který náboženské vědomí chápal v úzké souvislosti s pochopením vlastních dějin. Zkušenosti husitských válek a později pobělohorské rekatolizace vedly k velmi rezervovanému přístupu obyvatel ke katolické církvi, kterážto se stala v lidovém povědomí synonymem nesvobody, útlaku a také nástrojem ke germanizaci českých zemí. Toto trauma se pak přeneslo i do období národního obrození v 19. století, které znamenalo i nebývalou popularitu díla Františka Palackého, který prostřednictvím husitství vtiskl českému národu novou identitu.
Po vzniku Československa došlo k dalšímu odlivu v řadách katolické církve a věřící přestupovali do jiných denominací. Velkou roli v tom hrála i osoba prezidenta Masaryka, který, ač původně katolík a později evangelík, byl přísně antiklerikální. Hledaly se alternativní cesty a ruku v ruce s oslabením postavení církví rostla síla radikální levice. Církve se odmítly zabývat kritickou situací dělnické třídy a ta se posléze radikalizovala
a sekularizovala. To se stalo i podhoubím pro poválečný nástup komunistické strany k moci.
Po roce 1948 nastavili komunisté trvalé omezování církevního fungování, byť prováděné s různou intenzitou. V nábožensky vlažném prostředí však slavilo slušný úspěch a ovlivnili další generaci v jejím vnímání fenoménu náboženství.
V 60. letech sice došlo společně s hledáním alternativy v politice komunistické strany i k jistému otevření nové cesty náboženství. Tento jev však byl násilně zastaven rokem 1968 a následnou normalizací. V tehdejší době a po celá 80. léta působil velmi svěží proud (i katolický) v ilegalitě v tzv. podzemní církvi, která dávala novou naději. Přinesla s sebou značný náboženský optimismus těsně po sametové revoluci. 90. léta však znamenala značné vystřízlivění a návrat do reality, kdy se ukázalo, že ani katolická církev, jako zdaleka nejpočetnější, nemá kapacity na to, aby vyplnila vakuum, které po pádu komunismu vzniklo. Toto vakuum se naopak stalo podhoubím mnoha nových hnutí a alternativních proudů, východních importů a sekt. Klesající zájem o církve však přesto neznamená výrazně klesající zájem o náboženství ve státě, byť značně sekulárním.
