20. - 21. století
Václav Havel
První český prezident po pádu totality
Significant photo
Fotogalerie
Info text
Pocházel z podnikatelské rodiny. Během Pražského jara působil v Klubu nezávislých spisovatelů a Klubu angažovaných nestraníků. S nástupem tzv. normalizace, která následovala po potlačení Pražského jara 1968 vojsky Varšavské smlouvy, musel opustit divadlo. V roce 1975 založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice. Soustavně vystupoval proti politické represi. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Gustavu Husákovi a vyvrcholením této činnosti bylo publikování Charty 77 v lednu roku 1977. Tyto politické aktivity jej stály 5 let života strávených ve vězení. Mezinárodní lidskoprávní organizací Amnesty International byl adoptován jako tzv. vězeň svědomí.
V listopadu 1989 se stal vedoucím představitelem Sametové revoluce a 29. prosince 1989 byl komunistickým Federálním shromážděním zvolen po 40 letech prvním československým nekomunistickým prezidentem.
Podruhé byl zvolen prezidentem po svobodných volbách, 5. července 1990. Když bylo jasné, že federace se Slovenskem spěje k rozdělení, odstoupil 20. července 1992 ze své funkce a na několik měsíců se z politického života stáhl. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem České republiky.V restituci získal se svým bratrem Ivanem Havlem do spoluvlastnictví Palác Lucerna. Bratr svůj podíl v roce 1992 převedl na svou manželku Dagmar[1]. Po různých soudních sporech svůj podíl Václav Havel v roce 1997 prodal společnosti CHR (Chemapol Reality) za 200 milionů Kč, 50 milionů z této částky vložil do nově vzniklé Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97[2].
V roce 1996 zemřela jeho žena Olga, on sám úspěšně bojoval s těžkým nádorovým onemocněním. V roce 1997 se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. V roce 1998 byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Prezidentský úřad opustil po skončení svého druhého
prezidentského období 2. února 2003. Jeho nástupcem se stal bývalý premiér Václav Klaus.
Ve druhé půli svého prezidentského období zkorigoval svůj dosavadní převážně pacifistický postoj a vyjádřil několikráte podporu vojenským zásahům, šlo zejména o útok NATO proti Jugoslávii a válku USA proti Iráku.
V prezidentském úřadě byl vnímán poněkud kontroverzně. Jedním z jeho prvních kroků byla rozsáhlá amnestie, při které byly propuštěny dvě třetiny kriminálních vězňů (političtí vězňové se na svobodu dostali ještě před jeho nástupem do funkce). Významná část české veřejnosti například nesouhlasila s počtem udělených milostí a s udělením milostí, které zasáhly do soudních procesů proti Havlovým známým. Havlovu popularitu u široké veřejnosti snížil i sňatek s Dagmar Veškrnovou. Političtí oponenti, např. Václav Klaus, Havlovi vytýkali příliš aktivní zasahování do běžné politiky, především aktivní zásahy do formování vlády (zejména sestavení úřednické vlády v čele s Josefem Tošovským v roce 1997), využívání prezidentského veta a dalších pravomocí. Dalším předmětem kritiky se stalo zákulisní vedení politiky, podpora tzv. stranám Hradu (KDU-ČSL, Unie svobody) nebo Havlova podpora občanské společnosti.
Zatímco v Česku jeho popularita během doby v prezidentském úřadu spíše klesala, renomé v zahraničí to nijak neovlivnilo. Havel zůstal právem ikonou boje za svobodu a demokracii, opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu míru. Bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová o Václavu Havlovi prohlásila: „Prezident Havel učinil český národ hrdým, i já jsem díky němu hrdá na to, že jsem se jako Češka narodila. Myslím si, že bude velmi scházet na mezinárodní scéně. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo 'Havel' a 'Čech' jedno a totéž. Havel položil Prahu a celou Českou republiku na mapu doby po studené válce.“
